Tlumočení a překlady českého znakového jazyka

Cílový jazyk
Jazyk, do něhož se tlumočí/překládá. (Helena Šebková).

Český znakový jazyk
Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-motorickými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. Český znakový jazyk může být využíván jako komunikační systém hluchoslepých osob v taktilní formě, která spočívá ve vnímání jeho výrazových prostředků prostřednictvím hmatu. (Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, č. 384/2008 Sb.)

Divadelní tlumočení
Umělecké tlumočení divadla má v České republice poměrně krátkou tradici. První divadelní představení tlumočené do znakového jazyka bylo v České republice uvedeno v roce 1998 – představení Plukovník Pták Divadla Na zábradlí. Po roce 2003 začalo představení otevřených neslyšícím divákům přibývat a každý rok jsou pravidelně připravovány nové premiéry tlumočených představení. Nejvíce tlumočených představení realizuje Česká komora tlumočníků znakového jazyka. S ohledem na umístění tlumočníka/tlumočníků v představení lze rozlišit tři základní typy uměleckého divadelního tlumočení – statické tlumočení, zónové tlumočení, stínové tlumočení. Nově se k tlumočení divadla řadí i speciální typ tlumočení divadla, kdy je tlumočník zároveň v roli herce i tlumočníka. Tento typ tlumočení zatím nemá běžně vžitý název a Česká komora tlumočníků znakového jazyka pro ně používá termín experimentální forma divadelního tlumočení, někdy se tento typ uvádí v rámci stínového tlumočení. Jednotlivé typy se liší nejen umístěním tlumočníka v prostoru, ale i tím, že výrazně ovlivňují celý proces příprav a realizace tlumočeného představení (zkoušky, rozvržení umístění herců a rekvizit na pódiu, ekonomické aspekty ad.). Odlišují se i mírou tzv. pinpongového efektu, který vyvolávají. V praxi se tento efekt projevuje tak, že neslyšící diváci musí neustále přenášet svou pozornost mezi tlumočníkem a herci na jevišti. K formě tlumočení divadla, která však nebývá uměleckým tlumočením, se řadí i tzv. balkónové tlumočení. (Kateřina Červinková Houšková, Naďa Hynková Dingová, Tamara Kováčová).

Doprovodné tlumočení divadla
Typ tlumočení divadla pro neslyšící, při kterém nejčastěji tlumočí jedna osoba. Tlumočník je zde pevnou součástí představení a v některých momentech se dostává do role vypravěče, komentátora představení. Nejvíce se využívá v představeních, které jsou určené dětem. Tlumočník je kostýmově sladěn se scénou představení. (Naďa Hynková Dingová).

Etický kodex tlumočníka
Soubor pravidel, jimiž by se měl řídit každý profesionální tlumočník. Určuje jeho základní povinnosti a práva vzhledem k dané profesi. Byl vytvořen proto, aby chránil práva tlumočníků (v tomto případě znakového jazyka) i jejich klientů (slyšících i neslyšících). Tlumočník by měl být schopen zahrnout jej do svého každodenního jednání, rozhodování a do všech interakcí, v nichž se může jako tlumočník ocitnout. Profesní organizace tlumočníků znakového jazyka u nás i v zahraničí mají své etické kodexy tlumočníka, jimiž se řídí. Příkladem takového etického kodexu tlumočníků u nás je Etický kodex tlumočníka České komory tlumočníků znakového jazyka, v Americe existuje Etický kodex RID (Registry of Interpreters for the Deaf), v Kanadě Etický kodex AVLIC (Association of Visual Language Interpreters of Canada) apod. Jednotlivé kodexy se mohou lišit svým rozsahem a mírou podrobnosti jednotlivých bodů. Jejich obsah je však velmi podobný. Pro přehled si shrňme některé základní body, které se ve většině kodexů vyskytují. Uvedené termíny nemusejí přesně odpovídat termínům, které konkrétní kodexy používají, slouží pouze pro zobecnění jejich obsahů: Mlčenlivost – Všechny informace, které se tlumočník dozví během tlumočení, jsou přísně důvěrné. Tlumočník se zavazuje k absolutní mlčenlivosti. (Absolutní mlčenlivost neplatí, pokud by tlumočník svým mlčením porušil zákon, např. neoznámil by trestný čin.) Adekvátnost překladu – Tlumočník tlumočí věrně smysl sdělení, nemění jeho význam ani obsah (nic nepřidává ani neubírá). Následování komunikačních preferencí neslyšícího klienta. Nestrannost, neutrálnost – Tlumočník neradí ani nesděluje své osobní názory. Kompetentnost – Tlumočník by měl přijímat pouze takové závazky, které odpovídají jeho schopnostem. Za tlumočení a průběh komunikace nese plnou zodpovědnost. Měl by se na ně také adekvátně připravit (např. studiem materiálů). Nediskriminace – Tlumočník nesmí odmítnout klienta z důvodů rasových, národnostních, náboženských aj. Právo odmítnout tlumočení – Ve výjimečných případech, např. pokud tlumočník cítí, že by v dané tlumočnické situaci nedokázal být neutrální, nebo z důvodu pro něj nevyhovujících podmínek (např. špatné technické vybavení, nedostatek času na přípravu, nekvalitní nebo žádné materiály pro přípravu), které by se mohly negativně podepsat na kvalitě tlumočení. Odměna – Tlumočník dostává za svou práci adekvátní finanční kompenzaci (tj. netlumočí zadarmo). Přiměřenost – Chování i oblečení tlumočníka by mělo být přiměřené vzhledem k situaci, v níž tlumočí. Profesní rozvoj – Tlumočník by se měl ve své profesi dále vzdělávat a usilovat o vlastní profesní rozvoj. Respekt ke kolegům a klientům – Tlumočník by měl respektovat své kolegy a klienty a chovat se k nim čestně. Dodržování kodexu – Tlumočník by měl dodržovat etický kodex profesní organizace tlumočníků, jíž je členem. Kromě etických kodexů tlumočníka, které si vytvořily jednotlivé profesní organizace tlumočníků, však existují ještě jiné typy kodexů, které fungují např. v rámci určité organizace (u nás například Etický kodex tlumočníka speciální školy pro sluchově postižené v Radlicích, Etický kodex tlumočníka speciální střední školy pro sluchově postižené v Hradci Králové apod.). (Helena Šebková)

Individuální tlumočení
Tlumočení jedním tlumočníkem jednomu klientovi. Typickým příkladem je tlumočení u lékaře nebo na úřadě, tzv. komunitní tlumočení. (Helena Šebková)

Komunitní tlumočení
Tlumočení, které se odehrává v běžných, každodenních situacích na základě potřeb komunity neslyšících, např. tlumočení u lékaře, na úřadě, na poště, v bance apod. Tento typ tlumočení vyžaduje od tlumočníka především zvolení vhodných jazykových prostředků, citlivý přístup ke klientovi a k celé tlumočené situaci, neboť při těchto situacích je neslyšící klient v interakci nejčastěji se slyšícím člověkem, který nemá o problematice hluchoty žádné informace a není zvyklý na přítomnost tlumočníka. (Helena Šebková, Kateřina Pešková)

Konsekutivní (následné) tlumočení
Tlumočník netlumočí ihned, ale s určitým zpožděním, např. po větách, spojení vět, tematických celcích nebo až poté, co mluvčí dokončí celou svoji promluvu. Konsekutivní tlumočení může být plné (doslovné), nebo docházík tomu, že je informace, která je předmětem tlumočení, zkrácena, zůstává však přitom zachován význam textu i záměr mluvčího. Při konsekutivním tlumočení si tlumočník během poslechu originální promluvy může dělat poznámky (tlumočení s tlumočnickým zápisem). Ty mohou být individuální (jiný tlumočník by jim plně nerozuměl), nebo částečně konvencionalizované (tlumočníci používají podobné symboly a vycházejí ze stejných principů). Konsekutivní tlumočení se běžně při tlumočení ze znakového jazyka do mluveného jazyka nepoužívá, protože tlumočník musí očima sledovat mluvčího, a nemůže si tudíž dělat žádné poznámky, aniž by mu překládaný text „unikl“. Ve výjimečných případech ale lze i do znakového jazyka či z něho tlumočit konsekutivně, např. ve specifických situacích, jako je kurz fotografie probíhající ve fotokomoře nebo návštěva planetária, nebo v případě, že je klient neznámý, má specifické komunikační potřeby, jedná se o staršího neslyšícího, který nemá zkušenosti s tlumočníkem, nebo pokud si to klient z nějakého důvodu výslovně přeje (např. chce nejprve sledovat mluvčího a až poté tlumočníka, nikoli oba současně). (Helena Šebková)

Kultura neslyšících
Pojem kultura je obecně velmi široký a jeho definice se u jednotlivých autorů liší. Užší pojetí pojmu kultura je podle Průchy (2001) vztahováno k projevům chování lidí – kulturou určitého společenství se tedy míní jeho zvyklosti, symboly, komunikační normy a jazykové rituály, sdílené hodnotové systémy, předávané zkušenosti a zachovávaná tabu. Vlastní specifickou kulturu lze nalézt i u neslyšících lidí – v komunitě neslyšících, které spojují tři základní rysy: hluchota, komunikace v národním znakovém jazyce (u nás v českém znakovém jazyce, v Anglii v britském znakovém jazyce atd.) a vzájemná podpora členů komunity neslyšících. Kultura neslyšících se rozvíjí převážně v klubech a organizacích neslyšících, kde je prostor pro snadnou interakci a pro komunikaci ve vlastním jazyce a kde mizí jakékoliv komunikační problémy, a při setkávání neslyšících lidí při různých událostech (např. plesy pro neslyšící, pálení čarodějnic, přehlídka tvorby ve znakovém jazyce Mluvící ruce aj.). Typickými příklady z kultury neslyšících jsou humor neslyšících (vyprávění vtipů či příběhů založených na znakovém jazyce), vizuální umění (obrazy neslyšících malířů, např. Antonína Kovaříka, filmy neslyšících tvůrců, např. Awi filmu), divadelní tvorba (např. profesionálního divadelního souboru Divadlo Neslyším) a pravidla chování a zvyky v komunitě neslyšících (např. potlesk neslyšících – třepotání zdviženýma rukama nad hlavou, upoutání pozornosti – poklepání druhému na rameno nebo na horní část paže, při větší vzdálenosti zamávání rukou, opakované rázné dupnutí, opakované rozsvícení a zhasnutí světla). (Barbora Kosinová)

Neslyšící tlumočník
Neslyšící tlumočník je osoba prelingválně neslyšící, jejímž mateřským jazykem je český znakový jazyk, popř. osoba postlingválně neslyšící ovládající český znakový jazyk na úrovni rodilého mluvčího. Pro profesi neslyšícího tlumočníka jsou důležité jazykové kompetence, osobnostní předpoklady a tlumočnické dovednosti, stejně jako u tlumočníků slyšících. S neslyšícím tlumočníkem se lze nejčastěji setkat při jednom z typů týmového tlumočení – tzv. „relay“ tlumočení, dále pak v roli podpůrného tlumočníka v tlumočnickém týmu, při uměleckém tlumočení a při tlumočení pro hluchoslepé klienty. (Kateřina Pešková)

Překlad
1. Obecný pojem pro převod sdělení z jednoho jazyka do druhého jazyka, přičemž forma jazyka může být psaná, mluvená nebo znakovaná. 2. V užším významu překlad znamená převod sdělení z písemné formy jednoho jazyka do písemné formy jazyka druhého. U znakových jazyků se o překladu hovoří v případě převodu ze záznamu znakového jazyka do mluvené/písemné formy druhého jazyka a naopak, nebo ze znakového jazyka do písemné formy mluveného jazyka a naopak. (Helena Šebková)

Simultánní (souběžné) tlumočení
Tlumočení sdělení se děje téměř okamžitě (s malou časovou prodlevou) po originální promluvě. Úplná simultaneita není možná, protože tlumočník musí vždy počkat, než uslyší výpověď mluvčího, aby ji pak mohl tlumočit (mešká většinou několik sekund za mluvčím). V tlumočení pro neslyšící je výhodou, že se oba jazyky vzájemně „neruší“, jsou-li produkovány současně. Oproti mluveným jazykům se zdrojový a cílový jazyk liší způsobem existence – znakový jazyk je vizuálně-motorický a mluvený jazyk audio-orální. Simultánní tlumočení pro neslyšící je proto velmi frekventované. Simultánní tlumočení vyžaduje více soustředěné pozornosti, pohotovosti a je celkově náročnější na okamžitou logickou analýzu, zpracování vyslechnuté informace a její paralelní převedení do jazyka cílového než tlumočení konsekutivní. (Helena Šebková, Ivana Čeňková)

Soudní tlumočení
Soudní tlumočníci zajišťují tlumočení zejména při jednáních u soudu, na policii, při výslechu svědků, pro státní orgány obecně, ověřují správnost překladů důležitých dokumentů a listin anebo tyto dokumenty sami překládají. Tvoří specifickou kategorii tlumočníků, která je definována zákonem o znalcích a tlumočnících. Jsou zapsaní do seznamu tlumočníků, které vedou v České republice jednotlivé krajské soudy, v Praze Městský soud Praha a centrálně Ministerstvo spravedlnosti ČR. Ve výjimečných případech může být ustanoven tlumočníkem (tlumočníkem „ad hoc“) i tlumočník nezapsaný v seznamu znalců a tlumočníků, musí však se svým ustanovením souhlasit a musí složit slib do rukou orgánu, který jej ustanovil. Právo na tlumočníka je zakotveno v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Soudní tlumočníci se účastní takových úředních jednání, kdy jedna ze zúčastněných stran prohlásí, že v českém jazyce není schopna plnohodnotně komunikovat, a že proto žádá o tlumočníka. Soudní tlumočení pro neslyšící se u nás často zužuje pouze na tlumočení v soudní síni. Není výjimkou, že přítomnost tlumočníka při výslechu na policii bývá u neslyšícího klienta velmi podceňována. Systematická příprava, certifikace či atestace soudních tlumočníků pro neslyšící, která funguje u znalců a tlumočníků mluvených jazyků, v České republice zatím není vytvořena. (Ema Kondysková, Ivana Čeňková, Naďa Hynková Dingová)

Tlumočení
Převod sdělení mezi dvěma jazyky, který probíhá v reálném čase a následuje prakticky ihned po originální promluvě, která má být tlumočena. Jazyk, z něhož probíhá tento převod sdělení – zdrojový jazyk, i ten, do něhož je sdělení tlumočeno – cílový jazyk, může být mluvený nebo znakový. (Helena Šebková)

Tlumočení divadla
Umělecké tlumočení divadla má v České republice poměrně krátkou tradici. První divadelní představení tlumočené do znakového jazyka bylo v České republice uvedeno v roce 1998 – představení Plukovník Pták Divadla Na zábradlí. Po roce 2003 začalo představení otevřených neslyšícím divákům přibývat a každý rok jsou pravidelně připravovány nové premiéry tlumočených představení. Nejvíce tlumočených představení realizuje Česká komora tlumočníků znakového jazyka. S ohledem na umístění tlumočníka/tlumočníků v představení lze rozlišit tři základní typy uměleckého divadelního tlumočení – statické tlumočení, zónové tlumočení, stínové tlumočení. Nově se k tlumočení divadla řadí i speciální typ tlumočení divadla, kdy je tlumočník zároveň v roli herce i tlumočníka. Tento typ tlumočení zatím nemá běžně vžitý název a Česká komora tlumočníků znakového jazyka pro ně používá termín experimentální forma divadelního tlumočení, někdy se tento typ uvádí v rámci stínového tlumočení. Jednotlivé typy se liší nejen umístěním tlumočníka v prostoru, ale i tím, že výrazně ovlivňují celý proces příprav a realizace tlumočeného představení (zkoušky, rozvržení umístění herců a rekvizit na pódiu, ekonomické aspekty ad.). Odlišují se i mírou tzv. pinpongového efektu, který vyvolávají. V praxi se tento efekt projevuje tak, že neslyšící diváci musí neustále přenášet svou pozornost mezi tlumočníkem a herci na jevišti. K formě tlumočení divadla, která však nebývá uměleckým tlumočením, se řadí i tzv. balkónové tlumočení. (Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová, Tamara Kováčová)

Tlumočení hudby a zpěvu
Umělecké tlumočení hudby a zpěvu je v České republice poměrně novou záležitostí První koncert populární hudby, který byl celý tlumočený do znakového jazyka – Tříkrálový benefiční koncert –, proběhl v roce 2002. Hudební tlumočení lze rozdělit na tlumočení zpěvu a tlumočení hudby. V každém ze dvou zmíněných případů se při překladu postupuje poněkud jiným způsobem, výchozí hledisko je však u obou typů překladu stejné – zprostředkovat neslyšícímu divákovi stejný prožitek, jako má divák slyšící. Hudební tlumočení je dále možné podle počtu tlumočníků při jednotlivé skladbě rozdělit na tlumočení skladby jedním tlumočníkem a tlumočení skladby dvěma, případně více tlumočníky. V případě tlumočení celého koncertu bývá obvyklejší a komfortnější střídání více tlumočníků, a to po jednotlivých skladbách i v situaci, že se jedná o jednoho interpreta. Umístění tlumočníka na jevišti ve vztahu k interpretovi je volnější než při divadelním tlumočení. V případě tlumočení hudby ve většině případů není na místě mluvit o tzv. pingpongovém efektu, protože hudební těleso nebude neslyšícím divákem s největší pravděpodobností intenzivně sledováno a umístění tlumočníka je v podstatě velmi variabilní. Tlumočník, resp. pořadatel, by měl zvážit, zda kromě hudebníků budou na scéně ještě jiné výrazné či důležité vizuální podněty, které by mohly umístění tlumočníka ovlivňovat. Při tlumočení zpěvu platí stejná zásada jako u divadelního tlumočení – čím blíže je tlumočník interpretovi, tím je zážitek neslyšícího diváka komplexnější. Je však nutno podotknout, že případné oddělení tlumočníka a interpreta je při tlumočení zpěvu méně rušivé než u tlumočení divadelního, protože tím většinou není ovlivněno porozumění. (Kateřina Červinková Houšková)

Tlumočení pro neslyšící
Nadřazený termín pro tři tlumočnické profese/specializace – tlumočník znakového jazyka, transliterátor znakované češtiny a vizualizátor mluvené češtiny, které se liší náplní a preferencí způsobu komunikace klienta se ztrátou sluchu. (Naďa Dingová)

Tlumočník
Osoba, která vykonává tlumočnickou nebo překladatelskou činnost. Předpokladem pro úspěšný výkon povolání tlumočníka je dokonalá znalost příslušných jazyků, mezi kterými tlumočí/překládá, včetně znalostí kulturních daných společenství, dobrá paměť, kultivovaný zjev a vystupování, trpělivost, přesnost. Tlumočnická profese není vhodná pro osoby s poruchami paměti a koncentrace, s vadami zraku a sluchu, vadami řeči. Výjimku tvoří neslyšící tlumočník. Pro poskytování profesionálních tlumočnických služeb je nutné celoživotní vzdělávání se a zlepšování vlastních dovedností. (Naďa Hynková Dingová)

Tlumočník českého znakového jazyka
Při tlumočení používá český znakový jazyk, který je přirozeným jazykem s vlastní strukturou, gramatikou a pravidly a který je primárním komunikačním prostředkem většiny osob s těžkou sluchovou vadou a neslyšících lidí. (Naďa Hynková Dingová)

Umělecké tlumočení
Vžité označení „umělecké tlumočení“, které se nejčastěji používá nejširší veřejností, není terminologicky zcela správné. Zahrnuje v sobě dva na sebe navazující postupy, z nichž ani jeden není fakticky tlumočením. Prvním je umělecký překlad (ten je vždy předem připravený), druhým je provedení překladu v synchronizaci hercem v případě divadelního tlumočení nebo s interpretem hudby či zpěvu. Tyto dva postupy bývají nejčastěji provedeny jedním tlumočníkem, nemusí jít však o pravidlo. (Kateřina Červinková Houšková, Naďa Hynková Dingová)

Zdrojový jazyk
Jazyk, z něhož se tlumočí/překládá. (Helena Šebková)

Znaková řeč
Souborný název pro český znakový jazyk a znakovanou češtinu, a to pro potřeby zákona o znakové řeči (č. 115/1998 Sb.), který platil před zákonem o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (č. 384/2008 Sb.). (Naďa Hynková Dingová)

Znakovaná čeština
Uměle vytvořený komunikační systém. Využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány jednotlivé znaky, převzaté z českého znakového jazyka. Znakovaná čeština v taktilní formě může být využívána jako komunikační systém hluchoslepých osob, které ovládají český jazyk. (Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, č. 384/2008 Sb.)